Baumaxa aneb Jak jsem psal román sürreal…

Kde se vzal, tu se vzal, jednou v únoru u mě zaťukal Baumaxa: “ Vstávej, kůže líná a piš!…” Tak si mě zamluvil na pár měsíců a už je tu v autorském rukopisu a celý netrpělivý se vydává do světa. “Tfuj, tfuj, tfuj, Baumaxo!” 

Psaní příběhů je úžasná disciplína. Nevím, jak to mají jiní, já si každý den brzy ráno sedám ke stolu v malé pracovně, otevřu iPad, kde mám nastavené fonty Old Typewriter, napíšu pracovní název kapitoly, pak se uděje nějaké kouzlo, které odblokuje logické myšlení a najednou odkudsi z hlavy vytryskne pramen slov, obrazů, objeví se nějaké postavy a já se jen nestačím divit. Příběh si žije vlastním životem. 

Po několika týdnech nebo měsících od příběhu musím utéct, nejraději někam do lesa nebo k moři, on se zatím vytiskne, založí do desek a začne si se mnou dávát malá či velká randevouz. Tam se oťukáváme, poznáváme, obrušujeme, provokujeme, hrajeme si na schovávanou, na babu, na to, kdo je větší pitomec, předvádíme se jeden před druhým, dáváme si malé dárky, večeříme spolu, jezdíme vlakem na výlety.  Po pár týdnech takového randění se už docela pěkně milujeme a začneme si lézt na nervy. A to krásně… 

Od listopadu 2023 ke mně takto přišel Nenalezený a pomalu se začínáme ukazovat na veřejnosti s Baumaxou, Danou, Rašídem Kulem, Zhu Yao, Marinem, Magdou a ostatními postavami nového příběhu. Zatím je to jízda, tak nám přeju, ať to sviští na skejtišti!