Poesie má smysl, zpřítomňuje Pravdu a Krásu. V textu je to jako být v chrámu: tam vnímáme jeho sloupoví, vysoká okna, obrazy, mozaikovitou podlahu, ale především vnímáme jakýsi zvláštní pocit nadpřirozena. Stejně tak vzniká jakýsi zvláštní pocit při setkání s textem (či uměním). [pp]
Poesie (v širším slova smyslu) vzniká setkáním (božské) Inspirace a (řemeslné) Techné. Ty se setkávají v aktech každodenní rutiny. [pp]
Poesie se realizuje tvořením, uchováváním a zveřejňováním. [pp]
Kde se vzal, tu se vzal, jednou v únoru u mě zaťukal Baumaxa: “ Vstávej, kůže líná a piš!…” Tak si mě zamluvil na pár měsíců a už je tu v autorském rukopisu a celý netrpělivý se vydává do světa. “Tfuj, tfuj, tfuj, Baumaxo!”
V roce 1992 mi vyšly první črty v literárních novinách. Odevzdal jsem je napsané na psacím stroji na takovém namodralém xeroxovém papíru jednomu z redaktorů a vlastně jsem ani nevěděl, že vyšly. To jsem objevil až po mnoha letech z elektronického archivu Literárních novin. Kdybych to býval byl věděl, mohl jsem být regulérním spisovatelem. Ale zase...
Pod dojmem pikareskního románu, který jsem začal studovat v knize Hledání románu Daniely Hodrové a později v Románu jako dialog M.M. Bachtina, jsem si začal hrát s postavami bláznivých Bloudů.
Věnuji se psaní od puberty. V patnácti jsem napsal první básničky a poměrně brzy mě dosloval smetl Franz Kafka a jeho tajemný svět. Začal jsem psát krátké črty, odešel z konstrukční kanceláře do kotelny na vícesměnný provoz a pomalu ale jistě se propadnul do bezbřehého světa fantasie. Pak jsem si musel najít nějaké zaměstnání. Byla to devadesátá...